Proč je péče o duševní zdraví pořád ještě stigmatizována?
Duševní zdraví je téma, které se v posledních letech konečně dostává do veřejného prostoru. Influenceři sdílejí své zkušenosti s terapií, firmy zavádějí „mental health days“ a podcasty o emocích stoupají na popularitě. A přesto… stále existuje cosi, co visí ve vzduchu. Něco jako tichá nálepka ostudy, když někdo přizná, že chodí k psychologovi nebo na terapii.
Proč je péče o duševní zdraví i v roce 2025 pořád ještě stigmatizovaná?
Slabost jako stigma
Jedním z nejsilnějších mýtů, který se s duševními potížemi pojí, je představa, že kdo nezvládá „všední život“, je slabý. Většinu z nás – tzv. starších generací od mala učili „nebreč“, „vydrž to“, „nebuď přecitlivělý“. Emoční odolnost byla zaměňována za potlačování emocí – a psychická pohoda za to, že se člověk navenek tvářil v pohodě.
Výsledkem je, že když se necítíme dobře, máme spíš tendenci to skrývat než o tom mluvit. A tak se to ticho šířilo a často i dnes šíří dál.
Terapie jako poslední možnost?
Další častý omyl je, že k psychologovi se chodí až "když je zle". Ale čekat na krizi, abychom si začali všímat vlastní psychiku a pečovat o ni, je jako jít k zubaři až ve chvíli, kdy už nepomáhá ani prášek na bolest. Prevence je nejen efektivní, ale často i příjemná – může znamenat čas, kdy konečně mluvíme o tom, co nás vnitřně tíží, co jsme roky odkládali nebo neřešili. Zkrátka a dobře může nám pomoct uvolnit se a vyplavovat negativní pocity a toxické myšlenky.
Přesto stále mnoho lidí váhá, jestli si mohou „dovolit“ říct si o pomoc. A často i ti, kdo by pomoc vyhledali, narážejí na nepochopení okolí.
„Co si stěžuješ, vždyť máš všechno.“
„Podívej se na bráchu, ten má skutečné problémy, ne ty.“
„Na to nepotřebuješ psychologa, běž si zaběhat.“
Strach z odsouzení
Možná největší síla stigmatu je v tom, že duševní zdraví a jeho bolesti nejsou vidět – ale cítíme je.
Máme strach, že nás někdo označí za „divné“, „přecitlivělé“, „nespolehlivé“.
Máme strach, že přijdeme o práci, důvěru, tvář.
A tak se raději usmíváme, i když se uvnitř trápíme.
Právě tohle ticho ale živí iluzi, že „všichni ostatní to zvládají“ nebo taky „ostatní to zvládají, jen já ne“. A tím se stigma zacyklí – nikdo nechce být první, kdo přizná, že to tak úplně není.
Jak to změnit?
Odpověď není jednoduchá – ale začíná u každého z nás:
Mluvme o duševním zdraví stejně otevřeně jako o tom fyzickém.
Podporujme lidi kolem sebe, když si říkají o pomoc.
Nebojme se říct, že chodíme na terapii – ne jako přiznání, ale jako běžnou součást péče o sebe.
A hlavně – buďme k sobě laskaví. Sami k sobě i ostatním
Každý z nás má nárok cítit se někdy ztracený, unavený, smutný. A každý má také právo se z toho neumět zvednout sám.
U nás ve Family Hubu věříme, že duševní zdraví je základ – ne luxus. A jsme tu pro vás. Bez předsudků, bez nálepek, bez stigmatu.