Je to konec, nebo nový začátek? Co vám párová terapie (ne)řekne

Každý vztah prochází proměnami. To, co na začátku působilo jako bezpodmínečné spojení dvou lidí, může časem narazit na rozdílná očekávání, nevyřčené potřeby nebo opakující se konflikty. Není to selhání – je to přirozený vývoj jakéhokoli hlubokého vztahu. Párová terapie v tomto kontextu nepředstavuje poslední možnost nebo záchranu, ale naopak prostor pro růst, zastavení a nové porozumění. 

Párová terapie pomáhá partnerům nejen lépe naslouchat jeden druhému, ale i porozumět sobě samým – vlastním vzorcům chování, emočním reakcím i vnitřním zraněním, která si do vztahu přinášejí. V bezpečném a strukturovaném prostředí terapeutického sezení mohou partneři znovu objevit blízkost, kterou možná ztratili, a naučit se vytvářet vztah, který bude zdravější, vědomější a odolnější. Na to, jaká jsou očekávání a co nakonec může tento druh psychologické pomoci páru přinést, jsme se zeptali terapeutky Mgr. Aleny Ohemové, která dlouhodobě spolupracovala s neziskovou organizací Women For Women v Mostě a nyní působí také v pražské organizaci Family Hub.

Máte dlouholeté zkušenosti s psychologickou pomocí a terapiemi. Páry však mají jiná očekávání než jednotlivci. Co je podle vás nejpodstatnější pro párovou terapii?

K tomu, aby klientský pár začal využívat párovou psychoterapii, vede někdy kratší a někdy delší cesta rozhodovacího procesu včetně formulování cílů pro jednotlivce a pár, hledání možností, ujasňování svých postojů a získávání přesvědčení, že terapie může být účinnou pomocí. Dříve se každá párová terapie zaměřovala na změnu, nyní mnozí hledají především podporu a vzájemné přijetí a tím pak zároveň vytvářejí rámec pro změnu. Jako klíčové faktory pro vstup do párové terapie vidím následující:

• úroveň motivace, kdy by oba partneři měli mít zájem na zlepšení vztahu a jsou ochotni a schopni pracovat na sobě a na vztahu,

• stupeň vzájemné důvěry mezi partnery, která není ještě zcela narušena a schopnost respektu a akceptace toho druhého,

• uvědomování si vlastních potřeb a pocitů,

• empatii a ochotu pochopit potřeby a pocity partnera a

• důvěru (často postupně budovaná) v terapeuta/tku, ideálně u obou partnerů.

Jak postupovat v případě, že jeden z partnerů je vůči párové terapii skeptický?

Je třeba předeslat, že lze jistě někdy toho druhého tzv. donutit k účasti na párové terapii cestou nátlakových strategií. Pak je otázkou, zda účast takto nastaveného partnera, pokud nedojde k nějaké změně jeho postoje, není spíše kontraproduktivní pro vztah samotný a samozřejmě i pro terapeutický proces.

Samotnou skepsi jednoho z partnerů doporučuji nerozporovat, daný člověk je pod vlivem svých přesvědčení, třeba právě o nesmyslnosti a neúčinnosti terapií. Je potřeba uznat a přijmout, že ten druhý pochybuje o smyslu terapie a můžeme zvolit spíše sázku na určitou vrozenou zvědavost člověka. 

Tím myslím, získat pro první návštěvy párových sezení i s přijetím negativního postoje druhého z partnerů s tím, že si své přesvědčení potvrdí nebo získá vlastní zkušenost, která začne dosud negativní a strnulé názory zvolna měnit. Jinak řečeno, nabídnout skeptickému partnerovi vlastní zkušenost ve formě „jít tam a vyzkoušet“. Pokud něco nezkusíme, nemáme nikdy potvrzení svých (často mylných) přesvědčení, nemáme svá přesvědčení podepřená vlastní zkušeností. Nabízí se prostě něco ve stylu „pojďme tam, vyzkoušíme, dáme tomu trochu času a uvidíme, přestat můžeme vždy“.

Dá se vůbec říct, že párová terapie byla úspěšná? Co se považuje za úspěch?

Předně mám potřebu připomenout, že terapie, tedy ani párová, není všemocná. Vždy jsou nejdůležitější klienti a jen oni odvedou při hledání spokojenosti ve svých životech největší díl práce.

Ve své praxi jsem pocítila rozdíl, kdy pár přichází do terapie z vlastního rozhodnutí nebo byla terapie doporučena třeba soudy, OSPODy či dokonce byla soudem terapie uložena.

Uložená povinnost či institucionální doporučení terapie zpravidla deklaruje, že se jedná o rozpadající se, či rozpadlý vztah. Nejčastěji se jedná o pomoc těm, kteří se rozhodnou rozvést, aby dosáhli co nejlepších výsledků pro sebe i pro děti, které to může ovlivnit. Páry si často představují, že párová terapie končí tehdy, když se rozhodnou rozvést. Proto tzv. „rozvodová terapie“ je, chce se mi říci paradoxně, nezbytnou součástí praxe zkušeného párového terapeuta.Z většiny dobrovolně přicházející páry, přinášejí nejrůznější důvody ke své účasti v párové terapii. Nejčastějšími tématy jsou často různé hodnotové postoje partnerů, opakované hádky a problémy v komunikaci, problémy v intimitě, nevěra a nesoulad ve výchově dětí. Původní zakázka je často v průběhu terapií rozvíjena do dalších oblastí. 

Kdy je tedy terapie úspěšná? Když si partneři dokážou vyřešit svůj problém? Když si vyjasní své postoje? Když naleznou rovnováhu a shodu v názorech? Když dokážou přijmout postoje a pocity toto druhého? 

Úspěch je pojem velmi subjektivní, a to i z pohledu dvou partnerů může být definován rozdílně. Pokud partneři s pomocí terapie naleznou alespoň nějaké odpovědi na stěžejní otázku „Jaké jsou nejpodstatnější prvky, které definují spokojený vztah v páru?“, pak si troufám danou terapii označit jako úspěšnou.